Domovem by mělo být místo, kde se cítíme nejlépe a kde můžeme být sami sebou. Rodiče nás jako malé učí, že domovem je místo, kde jsme vyrůstali a místo, kde jsou především oni. Ve spokojených rodinách to tak je, dětem se pak z domu ani nechce a chtějí bydlet u svých rodičů až do důchodu. Oni by byli určitě rádi, kdo by taky nebyl, pokud mezi sebou mají dobré vztahy? Ale ne vždy tomu tak je.
Děti můžou chtít zůstat doma jen proto, že si myslí, že je Rosice budou chtít živit celý život a oni nebudou muset nic dělat. S tím rodiče souhlasí málokdy. Dost často se stává, že se děti spíše těší, až se budou moct postavit na vlastní nohy. Stává se, že děti se svými rodiči zkrátka nevychází a jedná se o hlubší problém dlouhodobějšího charakteru. Těší se, až se bude moct odstěhovat od rodičů, že bude mít své bydlení, svůj život a zkrátka bude sám sobě pánem.
Mým názorem je, že domovem není tam, kde jsou rodiče, ale domovem je místo, kde jsme klidně i s někým a cítíme se tam nejlépe. Když jsme menší, tak to příliš neovlivníme, ale ve chvíli, kdy si najdeme zaměstnání a máme dostatek finančních prostředků, tak si můžeme zařídit domov více méně takový, jaký bychom ho sami chtěli. Můžeme si jej vyzdobit, bydlet s láskou našeho života nebo klidně i s přáteli, se kterými se cítíme dobře. Mnoho mladých lidí bydlí se svými přáteli, jelikož jim to zkrátka vyhovuje. Mít možnost si zařídit domov podle sebe je za mě velmi krásné, protože vám nikdo nic nemůže nařídit, nikdo vám neřekne, že takhle to nebude. Domov by měl být místo, kde bychom byli schopni strávit nás veškerý čas, kdybychom museli a bylo nám to příjemné. Pokud to tak není, měli bychom se nad tím zamyslet a pokud to jde, případně s tím něco udělat, abychom se cítili my sami co nejlépe. Je to více než potřebné, i když nám to nepřijde teď, časem nám to dojde určitě.
