Když se řekne domov, co si představíte? Pro mě znamená domov jakési útočiště, kam se kdykoliv můžu schovat a vrátit, když mi není dobře. Anebo naopak i když je mi dobře. Prostě domov je taková vaše základna, kde prožíváte pocit jistoty, bezpečí a kam se strašně moc rádi vracíte. Plno lidí ale doma prožívá různé trable a hádky. A místo toho, co by byly šťastné, tak zůstávají s partnerem, který za to nestojí, a to je docela dost velká škoda. Myslím si, že by se to dalo řešit, ale pokud ty ženy nechtějí samy od sebe, tak s tím nejspíše nikdo nic neudělá. My ženy totiž máme tendenci mužům naivně odpouštět, ať už udělali cokoliv.
A čekáme, že se změní. Neříkám, že jsou takové všechny ženy, ale většina je stejná. A když se žena zamiluje, má prostě růžové brýle a nechce si je jenom tak sundat. Celkem to chápu. Já jsem totiž úplně stejná. Měla jsem už pár vztahů a za tu dobu jsem se snažila být vstřícná, odpouštět. Řekla bych, že jsem v tomhle docela naivní. Jenže prostě já nemám takovou povahu, že když mě muž něčím zklame, tak se dokážu jenom tak zčistajasna s ním rozejít a začít ho ignorovat. U mě to trvá dost dlouho, než si uvědomím, co je ten člověk zač a že bych ho měla opustit. Bohužel taková jsem.
To je moje mínusová vlastnost a ta se asi jenom tak nezmění. Teď jsem ale po všech těch strastech konečně potkala přítele, který je úžasný a myslí to se mnou vážně. Jsme spolu už zhruba pět let a stále jsme tak, kde na začátku. Zamilovaní a rozumíme si snad čím dál více. Skoro si říkám, že můj přítel je jeden z unikátů dnešní doby, protože takového chlapa už bych asi jenom tak nenašla. Milý, hodný, pracovitý, vstřícný. Kdybych vám popsala jeho osobnost, byla bych tady asi do večera. Ale jsem s ním strašně šťastná a konečně se po dlouhé době cítím dobře a milovaně, já jsem si vždycky přála.
